Když jsme kdysi klopýtali tím tmavým tunelem reálného socialismu, představovali jsme si ty světlé široké otevřené prostory bez zbytečných přikázaných směrů, které nás čekají, až vyjdeme na světlo. Konec tunelu se blížil, bylo stále světleji a my se těšili. Když jsme se konečně dostali ven, vyrazili jsme s novým nadšením dopředu a ani nám nedošlo, že jsme stále na kolejích. Byli jsme také oslněni tím jasem.

A zatímco jsme klopýtali, tak jsme si neuvědomili, že nás ten socialismus předběhl. Nyní je sice více světla, vidíme dál, ale vidíme, že nás svírají mantinely závazných doporučení, direktiv, nařízení, kvót a regulací snad ještě více, než tomu bylo předtím.

Klopýtali jsme za svobodou a došli jsme do společnosti povinného souhlasu. Kdo nevysloví souhlas je vyhlášen za člověka, který chce přivést svou zemi do izolace, vyřadit z hlavního proudu, odstavit na vedlejší kolej. Všimněte si, že ti, kteří tím vyhrožují, vždy mluví o jediném, předem vymezeném směru, o předem sevřených březích, o nakladených kolejích. Představa volného prostoru mezi jednotlivými toky, mezi jednotlivými a jistě se i sbíhajícími kolejemi a seřazovacími nádražími je jim nedostupná. Asi mají hrůzu z lidí jdoucích po louce, lesem, chvíli po cestě, chvíli mimo ni, lidí pohybujících se, jak se jim zachce. Lidí co umí využít kolejí a cest, ale kteří si směr a cíl určují sami.

Mám svou vlast rád a líbí se mi i v Evropě. To, že jsem na denním světle nemám za důvod nadšeného souhlasu s tím, co konečně vidím.

Svobodná společnost se nedá vybudovat pomocí příkazů, zákazů, regulací, kvót a omezení pohybu služeb, zboží, kapitálu, lidí a myšlenek.

No a hned potom nebylo daleko k přemýšlení, kde se vzal model k této hierarchické představy Evropy železničářů, případně plavců v proudu. Je to víra náboženská, je to víra socialistická, organizační prvky této představy Evropy odpovídají jak organizační struktuře církve katolické (komise je kurie, rada je biskupská konference, europarlament staršovstvem, kde každý promluví o lokálních trápeních a pak vysloví souhlas a podporu závěrů. Všichni mají hrůzu říci ne. Hrůzu ze zatracení. Agentury jako mnišské řády. Dotace jako nástroj stavění oslavných katedrál.

Ale úplně stejně je souhlas jediným možným vyslovitelným názorem i v organizacích socialistických. A to náboženství není.

A pak mě to došlo. Je to sice víra, ale víra v organizaci. Je to víra, že lidé musí být řízeni a to jednotně a organizovaným aparátem. Je to víra v to, že úřadováním se dá dojít blaženosti a rozvoje všech. A obráceně, nedaří-li se něco, tak to bylo špatně zúřadováno, špatně administrováno a nedůsledně kontrolováno.

Otázka: "A není to celé blbost?", do tohoto systému nepatří. Tento systém je založen na tom, že když to nejde kladivem, je třeba vzít větší kladivo. A otázka: "A je to vůbec dobré dělat to?", už vůbec ne.

Já jsem si takovou otázku položil a odpovídám: "Ano je to celé blbost, já ani má vlast ani celá Evropa si něco tak byrokraticky hloupého nezasloužíme."Evropa Lisabonské smlouvy je blbá a dělá z celých národů blbce.

Proto jsem proti této smlouvě.

A vyzkoušel jsem si, že nic nerozčílí lidi víry v organizační hierarchickou zúřadovanou budoucnost víc, než když jim řeknete, že to celé je blbost (a navíc filozofickým základem korporativisticko-fašistická). Ale to by bylo na jiný článek, než na příspěvek o názoru. A tam by šlo navíc doložit, že to po dlouhém trápení bude úplně nanic, jen škody a zaostalost Evropě zůstanou.

Jiří Pospíšil, senátor
České Budějovice